Děkujeme, Kryštofe

Některé odchody se v klubu dají zapsat jedním řádkem do soupisky. Tenhle ne. Po deseti letech se s Ambassadors loučí Kryštof Rybáček — kapitán áčka, obránce s číslem 4 na zádech a člověk, bez kterého si kabinu upřímně řečeno těžko představujeme. Kryštof odchází za prací do Německa.

Deset let je ve fotbale dlouhá doba. Za tu dobu se vystřídají spoluhráči, trenéři, soupeři, hřiště i dresy. Kryštof zůstal. S fotbalem začínal na Šumavě, k Ambassadors přišel jako hráč — a odchází jako jeden z těch, kdo tenhle klub pomáhali stavět. Zažil s námi vítězství i porážky, sezony, kdy se dařilo, i ty, kdy se nedařilo vůbec. A pokaždé byl u toho.

Na hřišti byl Kryštof mozkem naší obrany. Jeho největší zbraní byla přihrávka — přesná, promyšlená, často z vlastní poloviny přesně tam, kam nikdo jiný neviděl. Věděl, kdy posunout obrannou linii nahoru a kdy ji stáhnout, a dokázal tým udržet pohromadě i ve chvílích, kdy zápas houstl.

Kapitánská páska se ale nenosí jen kvůli tomu, co člověk umí s míčem. Kryštof byl hlasem týmu — pozitivní, hlasitý, povzbuzující. Ten, kdo po nepovedené chvíli zvedl hlavu jako první a strhl ostatní s sebou. Ten, kdo dokázal tým nakopnout přesně ve chvíli, kdy to nejvíc potřeboval.

U Ambassadors vždycky říkáme, že fotbal je prostředek, ne cíl. Kryštof tohle žil. Byl vzorem nejen tím, jak hrál, ale i tím, jak se choval — na hřišti, v kabině i mimo ně. Víra pro něj nebyla slovo na plakátu, ale součást života, a právě proto do našeho klubu tak přirozeně patřil.

Kryštofe, za všechny ty roky ti patří obrovské díky. Za každý trénink, na který jsi přišel, i když se zrovna nechtělo. Za každou přihrávku, každý skluz a každé slovo v kabině. Za to, že jsi s páskou na ruce reprezentoval nejen áčko, ale celý klub. A hlavně za to, jakým jsi byl člověkem.

Přejeme ti, aby ses v Německu rychle cítil jako doma a aby tě na nové cestě provázelo Boží požehnání. A kdykoli budeš v Praze, víš, kde nás najdeš. Dveře kabiny ti zůstávají otevřené.

Díky za všechno, kapitáne.